Od myšlení k intuici aneb proč od určité úrovně ztrácíme na kvalitě
Uvádím svůj další pohled na trénink dětí, který podrobněji navazuje na již publikované příspěvky o vnitřní hře.
V současném vrcholovém hokeji je kladen největší důraz na viditelné vnější tělesné projevy, především na rychlost a kvalitu veškerého provedení. Troufám si však tvrdit, že tím rozhodujícím faktorem, který v moderní hře povyšuje hráče na HRÁČE je to, co vidět není a co všem vnějším viditelným projevům předchází, co je režíruje. A to jsou duševní poznávací a rozhodovací (kognitivní) procesy, tedy herní vnímaní a myšlení.
Dle mých zkušeností jsou však tréninky přípravky a mladších žáků nadále velmi povrchní a chudé na svobodné rozhodovací procesy, které je v prepubertálním období nutné zažívat a rozvíjet. Trenéři stále lpí na tradičním trénování a přeceňují u dětí tělesnou složku výkonnosti a neznají či nedoceňují předurčenost duševních schopností dětí. Ubírají a znásilňují jejich vlastní herní rozhodování a programují jejich řízení místo nich. Učí mladé hráče jakoby odpovědi, ale oni přitom neznají otázky, neznají příčinnost svých činností, nechápou souvislosti mezi trénovanými činnostmi a skutečnou hrou. V zásadě přežívá představa, že nejdřív se dítě musí naučit pohyb (dovednost) a teprve potom jej můžeme učit myslet. Avšak oddělovat pohyb a myšlení je při osvojování si herních dovedností neefektivní. Pohyb a myšlení jsou v integraci a vzájemně se podporují. Myšlení dává pohybu smysluplnost, to znamená co provádět za pohyb a jak, kdy, kde a proč pohyb provádět. Naopak pohyb dává myšlence reálnou a finální podobu, pohyb zviditelňuje myšlení. Pohyb podpořený k němu vztahujícím se myšlením je v podvědomí uložen hlouběji a trvaleji.
„Učení bez myšlení je prázdné.“ Konfucius
Viditelná tělesná hra se neustále zrychluje. Ve hře je méně času a prostor se tak relativně zmenšuje. Zřetelné je to v extrémně hustých herních situacích v ohnisku hry (v těsném souboji o puk), kde především se rozhoduje o úspěchu a neúspěchu. V takových mžikových situacích už začíná rozhodovat rychlost samotného herního rozhodování (a také jeho kvalita a timing) před následným pohybem. Jinak vyjádřeno: rychlost duševních procesů je rozhodující na malém prostoru, rychlost pohybu má svou důležitost na větším prostoru.
Právě rychlost, časování a kvalita využívání poznávacích a rozhodovacích procesů ve zrychlené hře dnes hráče diferencuje ve výkonnosti. Umění využívat herní rozhodování je tou přidanou hodnotou ve výkonnosti hráčů, které z průměrných „manuálních dělníků“ může vytvořit rozdílové HRÁČE.
Vnitřní procesy rozlišuji na podvědomé, vědomé a nadvědomé. Podvědomé reflexy máme evolučně zděděné po svých zvířecích předcích. Jedná se o přirozené instinkty, pudy, vegetativní funkce. Fungují nezávisle na našem vědomí a jsou řízeny z vývojově nejstarší částí mozku.
Vědomé procesy jsou vlastní pouze člověku. Informace zpracovává prostřednictvím vědomého uvažování. Opírá se při tom o logické a abstraktní myšlení. Tento racionální analytický systém je řízen vůlí. Mozek přijímá podvědomě okolo 11 miliónů smyslových podnětů za vteřinu. Naše vědomé myšlení je schopné zpracovat však jen asi 40 až 60 z nich, pouhý zlomek. Zbytek podnětů však mozek také registruje, ovšem mimo své vědomí, a to v podvědomí. Přesto podle kognitivních vědců mozek tyto informace z podvědomí zpracovává a využívá, a má možnost je uplatnit ve stavu nadvědomí.
Nadvědomí přesahuje vědomí. Tento zážitkový systém (intuice) je rychlý, automatický a je spojený s emocemi. Při řešení nadnáročných herních situací se intuice opírá o holistické asociace a schopnost rozeznat opakující se vzorce v rámci obrovského množství dříve uložených herních zkušeností, které má k dispozici v herní paměti, v podvědomí. Funguje neuvědoměle a bez úsilí. Do vědomí proniká teprve konečný výsledek zpracovávaných informací. Signály, které do vědomí díky intuici vstupují jsou výsledkem bleskového procesu zpracování velkého kvanta zkušeností, který probíhá mimo vědomí.
Aktuální rychlost hry, především v jejím jádru (na kotouči a bezprostředním okolí), velmi zvyšuje nároky na úroveň poznávacích a rozhodovacích schopností. Je proto nezbytné kognitivní schopnosti vědomě rozvíjet do kvality a rychlosti, a to pomocí herní intuice a předvídavosti (anticipace). Ve zrychlené hře je často nutné využívat „emoční myšlení“, „myšlení bez přemýšlení“. Běžné vědomé myšlení je totiž v extrémních situacích už pomalé, protože ke svému závěru používá logický postup, to znamená vstřebání informace, analýzu, zpracování, vyhodnocování a výběr optimálního řešení. Kdežto intuice skáče kvantovými skoky, bez postupu, od problému přímo k řešení. Pouhé myšlení v hustém těžišti hry hráče brzdí a blokuje a na špičkové úrovni je nahrazováno pouze pocity, tušením, intuicí. Intuice přesahuje hráčovu vědomou činnost. Herní intuice se tak stává jakoby šestým hráčovým smyslem.
Vědomé a intuitivní (nadvědomé) rozhodovací procesy se v mozku hráče ve hře vzájemně hluboce prolínají a doplňují dle náročnosti dané herní situace. Rozum a intuice spolupracují. Ti nejlepší HRÁČI vynikají uměním efektivněji transformovat své herní podvědomí přes vědomí do nadvědomí.
Rozdíloví hráči navíc umějí v nadnáročných herních situacích svůj práh vědomí, dobu na analytické rozhodování, posunout do delšího časového úseku. Umějí si svým pohybem a postavením vytvořit prostor a čas k tomu, aby do posledního vhodného okamžiku mohli využít optimální výběr herního řešení. Kvalitu hráče také odlišuje umění časovat svá herní rozhodnutí, díky kterému může rozhodnutí proběhnout ve správný okamžik (ani zbrkle brzy, ani pozdě). Herní intuice se promítá i do optimálního výběru herních odpovědí.
Často slyším otázku, proč jsme schopni hrát s těmi nejlepšími do určitého věku, ale dále jsme již „mimo hru“. Těch důvodů bude víc, ale jeden z nich je dle mého názoru ten, že náš tréninkový systém, věnující se především tělesnu, tělesné rychlosti, nám umožňuje držet krok s nejlepšími celky do doby, kdy herní myšlení našich hráčů ještě stíhá rychlost tělesné hry, nebo-li rychlost vědomých nervových procesů je v synchronním vztahu s rychlostí tělesných projevů. Velmi přibližným obecným odhadem je to do rychlosti hry kolem 18. roku (je to silně individuální). Ale potom na dále rostoucí rychlost hry sice tělesnou rychlostí ještě stačíme, ale naše vědomé myšlení nestíhá. Nemůže stíhat, protože rychlost hry je již nad schopnosti pouhého vědomého myšlení. Našim hráčům chybí od dětství získávaná herní intuice. My hrajeme na úrovni vědomí, vrcholový hokej se však odehrává již v dimenzi nadvědomí. Chybí nám transfer z duševna do duchovna.
Intuici podporuje vyvinutá holistická asociace, čili představivost na základě předchozích bohatých herních zkušeností uložených v herní paměti. Přirozeným prostředkem pro rozvíjení asociačních schopností, respektive herní intuice je pestrá celostní činnost, tedy hra. Nejlépe zhutnělá hra na menších prostorech, kde hráč přijímá daleko více vjemů v daném okamžiku, kterým se musí prvotně přizpůsobit především svými kognitivní procesy. Hra na malém prostoru nutí hráče k rychlejším rozhodovacím procesům, probouzí se zde pozdější intuitivní herní jednání a předvídání. Ve hře na větším prostoru má na herní rozhodování hráč více času (uplatňuje vědomé rozhodování) a využívá tu více své vnější pohybové schopnosti.
Rozvoji herní intuice hráče ledního hokeje napomáhá také široká herní všestrannost, tedy hraní všech dalších herních sportů. To, co nám dnes chybí z dob minulých, tedy spontánní hry. Naopak solitérní drilování technických detailů je k ničemu, poněvadž intuice se nikdy neopakuje, je vždy jiná. Detaily mají smysl, pokud jde o dril dokonalosti, která se beze změn opakuje. Ale hra je v každém okamžiku vždy jiná, neopakovatelná.
Pro efektivní oživování herní intuice je výhodné absorbovat vysoké množství okolních herních podnětů. Toho lze mimo jiné dosáhnout prolínacími hrami, kdy na jednom prostoru se hraje nezávisle (ale i závisle) na sobě více her souběžně. Hráč se tak dostává do daleko diskomfortnějších a rušivých a měnících se podmínek, než je hra klasická a jeho duševní procesy (ale samozřejmě i tělesné projevy) jsou nuceny se adaptovat na mnohem náročnější herní podmínky.
Další formou rozvoje herní intuice mladých hráčů jsou upravené hry zaměřené na různé způsoby spolupráce, nejlépe ve vícemíčových hrách, Ve vícemíčových hrách jsou hráči nuceni více vnímat své okolí, své spoluhráče.. Průběh vícemíčových her je charakteristický jejich častější a rychlejší proměnlivostí, ohromnou akčností. Jejich aktéři mají možnost řešit souběžně více průběžně proměnlivých herních podnětů. Nutí je k vyšší koncentrovanosti a čtení hry. Hry jsou kooperačně náročné a vyžadují komunikaci mezi spoluhráči. Široká herní variabilita nabízí více kombinačních a tvůrčích možností a strategií. Dlouhodobě opakované vědomé čtení hry se může postupně dostávat do nadvědomí, přeměňovat se v herní intuici.
Optimální období pro osvojování herních kognitivních základů je v předpubertálním věku, kdy je centrální nervový systém dítěte evolučně předurčen na poznávací a samorozhodovací procesy a funkce. Dětský mozek je citlivě nastaven na přirozenou absorbci velkého množství vjemů. Pozdější snahy o rozvoj kognitivních schopností v postpubertální období jsou již neefektivní. Fyziologie organizmu je v teenagerském věku již více nastavena na rozvoj tělesných schopností a kondice. Není-li senzitivní období osvojování kognitivních funkcí vhodnými podněty dostatečně využito, má hráč ve vrcholovém věku v této schopnosti již výše zmiňovaný nenapravitelný handicap.
„Malá chyba na začátku se stane velkou na konci“. G. Bruno
Dopřejme proto dětem již od raného věku „tréninky“ v dominantním pestrém herním duchu se svobodným rozhodováním. Jednak je tím zaujmeme a současně si tímto způsobem perspektivně budují mimo jiné i svou herní intuici, nepostradatelnou složku budoucího vrcholového HRÁČE.
Autor: Zdenek Novák
